Ostrov
Déle než týden jsme už křižovali s lodí AKIRI mezi atoly maledivského souostroví, houpali se na azurových vlnách Indického oceánu a pozorovali ploché, písečné ostrovy s hustým palmovým porostem, rozházené po lagunách jako korále v nekonečném moři. Každý den navečer, když slunce poněkud polevilo ve své intenzitě, nasedli jsme do miniaturního záchranného člunku, laminátové skořápky, schopné nést tak nanejvýš tři dospělé muže po nehybné hladině a zamířili k nejbližší pevné zemi
Déle než týden jsme už křižovali s lodí AKIRI mezi atoly maledivského souostroví, houpali se na azurových vlnách Indického oceánu a pozorovali ploché, písečné ostrovy s hustým palmovým porostem, rozházené po lagunách jako korále v nekonečném moři. Každý den navečer, když slunce poněkud polevilo ve své intenzitě, nasedli jsme do miniaturního záchranného člunku, laminátové skořápky, schopné nést tak nanejvýš tři dospělé muže po nehybné hladině a zamířili k nejbližší pevné zemi
Řeknu vám upřímně, kdo navštívil jeden maledivský ostrov, nemusí už vidět další. Stejné pláže, stejně nakloněné kokosové palmy se svým nebezpečným ořechovým nákladem pohupujícím se nad vaší hlavou, stejná domorodá vesnice se skupinkami dětí, hrajících si přísně odděleně podle pohlaví, a s dospělými, jejichž sladké nicnedělání tak koresponduje se vžitým obrazem tropického ráje. Pokaždé jsme prošli hlavní ulicí, nakoukli zvědavě do několika krámků se všudestejným zbožím zahrnujícím předměty denní potřeby a několikero druhů základních potravin, poté obešli po bělostné pláži ostrůvek kolem dokola a každý večer v šest hodin, po stažení vlajky před jedinou honosnější budovou ostrova, v souladu se zdejšími zákony opustili ostrov. Každý večer to samé, pořád dokola. Já vím, dnes s odstupem doby to zní trochu jako rouhání, co by člověk v tuhle chvíli dal za to, slyšet místo hučení sychravého větru znovu šumět vlny Indického oceánu a vidět siluety palem v zapadajícím rovníkovém slunci, ale v té chvíli se nám večerní výlety na pevnou zem zdály až zoufale stereotypní. Pravda, mohli jsme navštívit kteroukoliv turistickou základnu, takzvaný resort, kterých je tu na pronajatých ostrovech několik desítek, ale my jsme se už před odjezdem zařekli, že okusíme pravý tropický ráj, nezdeformovaný zářivkami, hladkým betonem a vyřvávajícími diskotékami. Raději nudu, než třeskutou civilizaci, to bylo naše krédo, které jsme se snažili beze zbytku plnit. Když už však bylo nudy příliš, začali jsme si vymýšlet a bombardovali kapitána Mausooma dotazy, jestli neví o nějakém opuštěném ostrově, třeba jen malém ostrůvku bez lidí, kde bychom si konečně mohli nabrat plnými hrstmi tu pravou tropickou idylu. Mausoom se jen potutelně usmíval a říkal „yes“. Ostatně o moc víc toho anglicky neuměl.
Zakotvili jsme uprostřed oceánu. Aspoň tak nám to připadalo. Korálový rif se schoval pod mořskou hladinu zvednutou příbojem a jen běžící vlnky ukazovaly v zapadajícím slunci místo, kudy proudilo moře kanálem do nitra atolu. Ten večer nebyla návštěva vesnice, odpadla i projížďka na „one man boat“, zbyl čas na rozjímání. Možná až příliš bolestně jsme si uvědomovali, jaká nádhera přírody nás obklopuje, vážili jsme si každého okamžiku a vychutnávali jedinečnou atmosféru tropů až do pozdní noci. Chlapecké sny se nám plnily beze zbytku.
Vyrušil nás až příchod kapitána. Přišel, tak jako každý večer, s návrhem programu na příští den. Potápění, potom potápění a nakonec zase potápění. Tak, jak už to chodilo se zaběhlou rutinou krásných deset dnů. Na konci brífinku Mausoom prohlásil (přibližně přeloženo): „jo, abych nezapomněl, zítra se budete moci, kdo bude chtít, podívat na opuštěný ostrov. Samozřejmě, návštěva není povinná.“ Na konci věty znovu výraznou gestikulací zdůraznil, že je to pouze návrh, se kterým vůbec nemusíme souhlasit. Konec jeho pantomimické řeči ale už zanikal v našem horlivém a nadšeném souhlasu.
Druhý den, po všem tom krásném, co nám moře připravilo, zvedla Akiri odpoledne kotvy a přemístila se o několik mil. Už během plavby jsme před námi pozorovali malý, zelený bod, kolem kterého skotačilo stádo delfínů. „Tady je váš opuštěný ostrov, pánové“, řekl kapitán. Vzápětí se první skupinka „dva plus jeden“ naloďovala do naší výsadkové skořápky. Čtyřkoňový Suzuki zašveholil a odvážlivci se vydali na cestu. Nasedl jsem jako člen druhé invazní skupiny. Vzdálenost dvou set metrů jsme nad plochým korálovým dnem překonali bez obtíží, jen asi každá desátá vlnka laškovně přeskočila přes bok loďky. V tričku, plavkách a keckách, s kamerami kolem krku, doklopýtali jsme mělkou a téměř vařící se vodou mezi drsnými korálovými bloky na pevnou a suchou zem. K našemu překvapení nás však už na břehu zamlkle vítala předchozí dvoučlenná skupina s přáním urychleného návratu na palubu Akiri. Podívali jsme se s kolegou na sebe, pokrčili rameny a prohodili cosi o naprosté absenci romantického pohledu na věc. Vyrazili jsme okamžitě na průzkum ostrova. K uším nám doléhal bzukot vzdalujícího se člunku se dvěma podivínskými morousy na palubě.
Rozešli jsme se každý na jinou stranu. Chtěli jsme si sami za sebe vychutnat tu kouzelnou opuštěnost místa. Kolikrát za život se člověku naskytne příležitost být sám (skoro) na opuštěném ostrově kousek nad rovníkem? Ano, rovník, to bylo to první, co jsem si uvědomil. Slunce pražilo ze všech sil a já se snažil ukrýt před jeho paprsky v neprostupném, pichlavém, křovinatém porostu. Šlápl jsem celou vahou do bahnité louže, naplněné zeleným, polozetlelým čímsi, co jsem se ani nesnažil blíže identifikovat. Nad křovím poletovaly vyrušené volavky a bez přestání mě bombardovaly objemnými exkrementy. Probíjel jsem se kupředu po jakémsi náznaku pěšinky, ale v podstatě se jednalo jen o místa s poněkud méně hustým křovím, plném trnů a bodajícího tvrdého listí, nad kterým by se mohl radovat snad jen ředitel botanické zahrady. Po slušné kokosové nebo i jiné palmě s trochou stínu, symbolu to opuštěného ostrova, nikde ani památky. Moje boty, díky bohu za ně, drtily po desítkách domečky raků poustevníků, kterých tu harašily snad miliony. Když jsem se zastavil abych setřel pot a trochu vydechl, chrastily kolem dokola jako droboučké kastaněty. Odřený, s potem stříkajícím ze všech pórů a pokropený od volavek, jsem dorazil na mořský břeh. Uvítala mě malinká pláž, s kapacitou, která by nabídla odpočinek nepříliš velké rodince turistů. Ta by však napřed musela věnovat delší čas úklidu písčiny od zmíněných zástupů poustevníků. Za hranicí příboje odhalovalo mělké moře rozeklané zuby korálových útesů, takže pohasla i poslední naděje na občerstvující koupel. Chtěl jsem se vydat podle břehu mělkou vodou zpátky kolem ostrova na místo našeho vylodění, ale po několika řádných klopýtnutích mezi korály jsem vidinu příjemného brouzdání písečnou pláží pustil z hlavy. Odevzdaně jsem se znovu ponořil do nepřátelského zeleného příšeří, vstříc dalším batalionům poustevníků, všudepřítomným trnům, volavkám a moskytům.
Vžil jsem se na malou chvíli do role trosečníka, vyvrženého právě tady „milosrdným“ mořem na pevnou a spásnou zem. Počáteční pocit štěstí a úlevy z dosažení souše se začíná měnit ve zklamání a posléze čistou hrůzu. Hrůzu z pasti, ze které není úniku. Žíznivý a rozedraný do krve, vystavený sluneční výhni a nebo pobytu v zeleném močále plném moskytů, bez naděje na brzkou záchranu, umírá trosečník během jednoho nebo dvou dnů za nepředstavitelně krutých podmínek. Lepší je vrhnout se zpátky do moře.
S hlavou plnou takových myšlenek jsem doklopýtal na místo srazu. Kamarád už tu čekal. Nemuseli jsme promluvit ani slovo, oběma nám to bylo jasné. Ještě že právě přijížděl člun s další várkou dychtivých romantiků. Kroutili hlavou a nemohli pochopit, proč s takovou vehemencí a bez slovíčka vysvětlení skáčeme do loďky a žádáme plavčíka o urychlený odjezd z tropického ráje. Nikdo z nich se už neohlédl, zmizeli beze slova v zelném buši.
Na palubě nás uvítal kapitán Mausoom sklenicí chlazené limonády a chápajícím úsměvem. To Alláh dal prohlédnout dalším bezvěrcům. Alláh je veliký a moudrý.
Václav Kříž
