Ti nejmenší jsou nejhorší, neexistují žádné protijedy. Ostrá bodavá bolest v noze po chvilce přestala,  ale k břehu je to ještě kus cesty. Mořské vlny se neustále valí přes ochromené tělo, z posledních sil se muž snaží udržet na hladině. Chce se nadechnout, ale nejde to. Celé tělo odmítá vykonávat jednoduché úkony. Pomalu se potápí, voda mu vniká do plic…

Nádherný tmavomodrý mořský svět nás uchvacuje od počátku světa. Úžasné scenérie, ničím nenahraditelný šepot mořských vln, korálové útesy plné rozmanitého života… Není proto divu, že stále více lidí jezdí k moři na dovolené, někteří se raději opalují na pláži, jiní tráví dovolenou aktivně- plachtěním, potápěním nebo šnorchlováním. Když se zeptáte jakého zvířete se nejvíce bojí, odpoví, že žraloků. Mýtus o krvežíznivých žralocích bohužel u většiny lidí přetrvává. To největší nebezpečí přitom hrozí od zvířat, do kterých bychom to nikdy neřekli.

Irukandji (Carukia barnesi) je malá medúza (přesněji čtyřhranka z třídy Cubozoa) o velikosti ne více jak 2cm, je odpovědná za několik záhadných úmrtí při koupání podél Australského pobřeží. Každé léto je více jak 60 lidí hospitalizováno na následky požahání, které většinou není bolestivé, ale po přibližně 30 minutách se člověku udělá nevolno, má bolesti zad či hlavy a bodavou bolest ve svalech a hrudi. Způsobuje tzv. Irukandji syndrom, který byl poprvé popsán v roce 1952 Hugo Fleckerem. Jméno Irukandji pochází od názvu aboriginského kmene, který v minulosti žil v okolí severního Queenslandu. Jméno Barnesi je podle vědce, který čtyřhranku způsobující syndrom objevil v roce 1964- Dr. Jack Barnes. Irukandji se vyskytují spíše v hlubší vodě, ale proudy je často naženou blížeji k trefu což vede k ohrožení potápěčů a šnorchlařů, kteří obdivují útesy. Zatím není známý žádný protijed na žahnutí Irukandji, australský tým vědců však usilovně pracují na jeho objevení (The Australian Venom Research Unit). Požahání většinou nemá fatální následky pokud dojde k okamžitému ošetření.  Carukia má čtyři zatažitelná vlákna dlouhá od 50 do 500mm. Žahavé buňky nemá pouze na vláknech, ale také na zvonu. O jejím životě nevíme prakticky nic. Protože jsou velmi křehké nedají se studovat v zajetí, ve chvíli kdy narazí na stěnu jsou prakticky zničené.

,,Mořská vosa“ (Chironex Fleckeri) je další druh nebezpečné čtyřhranky.Zbarvení je většinou světle modré až průhledné. Zvon je tvořen čtyřmi stěnami. Dosahuje velikosti nad 20cm a má více jak 15 vláken v každém rohu těla, které mohou být až 3m dlouhé. Vlákno obsahuje více jak 5000 nematocytů (žahavých buněk). V moři se může pohybovat rychlostí až 4 uzle. Jejich počet vzrůstá po dešti hlavně v oblastech kolem řek a zátočin. Většinou nejsou v rozbouřeném moři. Preferuje místa u pobřeží kde jsou klidnější vody při přílivu a shromažďují se blízko ústí řek a zátočin. Živí se malými rybami a korýši. Objevují se obvykle kolem října a jejich sezóna trvá až do dubna na severu Austrálie a od listopadu do března na jihu. V době kdy se vyskytují jsou zavřené preventivně pláže přestože jsou pláže chráněné proti nim ochrannými sítěmi. Pokud si i přesto jdete zaplavat musíte mít k tomu odpovídající oblečení. Na Velkém Bariérovém útesu nehrozí, že by jste je potkali. Dále je možné se s nimi setkat na Filipínách, Vietnamu či Hawai. Co se týče možnosti na přežití tak téměř žádná není. Bolest je tak veliká, že se patrně v důsledku šoku lidé utopí předtím než se dostanou ke břehu. První pomocí je polít postižené místo octem co nejdříve, aby se zbylé žahavé buňky neutralizovaly. Až poté se mohou zbytky čtyřhranky odstranit. ,,Mořskou vosou“ se také někdy označuje čtyřhranka Carybdea alata

Měchýřovka portugalská (Physalia physalis) má na svědomí mnoho úmrtí. Je to trubýš vznášející se na hladině s dlouhými vlákny pod vodou (až 10m). Velikost zvonu je přitom mezi 10-25cm. Protože je téměř průhledná není ve vodě vidět.Vlákna jsou extrémně nebezpečná, obsahují žahavé buňky, které způsobují zvětšování lymfatických uzlin, extrémní bolest, problémy s dýcháním a zástava srdce. Druhotně mohou nastat alergické reakce. Úmrtnost je v některých oblastech téměř 100%. Jediná pomoc spočívá v omývaní slanou vodou a opět vložit do horké vody. Vyskytuje se v Indopacifiku a Severním Atlantiku v otevřeném oceánu. Měchýřovou se živí želva Caretta caretta.

Existují dva druhy modrokroužkovaných chobotnic - Hapalochlaena lunulata, která je větší a dorůstá až 20 cm a Hapalochlaena maculosa, která je menší a častější, váží kolem 28g a jsou hlavně v mělkých vodách. Když chobotnice odpočívají jsou světle hnědé až žluté modré kroužky na těle jsou v té chvíli neviditelné. Kroužky používá jen v případě ohrožení nebo jako varování. Nejsou to agresivní zvířata avšak jejich jed je schopen zabít dospělého člověka v několika minutách. Zobákem dokáží prokousnout i potápěčský oblek. Jed ihned paralyzuje svaly a obsahuje maculotoxin (jed mnohokrát silnější než jaký má jakékoliv jedovaté pozemní zvíře), ale později se zjistilo, že je podobný tetrodotoxinu, který zablokuje sodíkové kanály a paralyzuje motorické funkce což občas vede k selhání dýchání. Jistá naděje na přežití zde je pokud je ihned obnoveno dýchání předtím než se rozvine značná cyanóza a nízký tlak.. Symptomy jsou špatné vidění (během několika sekund oslepnutí), nevolnost, ztráta hmatu, řeči a schopnosti polykat. Během tří minut paralýza celého těla a zástava dýchání. Není znám žádný protijed. Jediné ošetření spočívá v hodinách poskytování masáže srdce a umělého dýchání dokud jed neopustí tělo. Většinou po 24 hodinách jed odezní bez vedlejších efektů. Veškerý jed ale není pro člověka nebezpečný. Chobotnice má dvě jedové žlázy velké asi jako její mozek. Jed z jedné je používán k omráčení kořisti jako jsou krabi a je pro lidi relativně neškodný. Jed je obsažen ve slinných žlázách, není vstříknut do těla. Jed z druhé žlázy je ten nebezpečný a  používá ho jako obranu před predátory. Dožívají se asi 2 let. Samice klade 50 vajec, která sebou nosí a ochraňuje je. Přitom nepřijímá potravu. Jakmile se malé chobotničky vylíhnou,  po 3-6 měsících, samice hyne. Samci hynou ihned po spáření.  Chobotnice loví během dne hlavně bezobratlé a ryby. Žijí v Pacifiku od Japonska po Austrálii.

Homolice (Conidae) jsou plži žijící kosmopolitně na mořském dně. Jsou to predátoři, loví malé ryby, jiné měkkýše a červy. Mají ulity ve tvaru kornoutu s velmi rozdílným zabarvením. Ulity jsou většinou velmi krásné a proto je lidé často sbírají pod vodou. V tropických mořích mohou některé druhy dorůstat až 23cm. Homolice používají k lovu kořisti přeměněnou radulu v jakousi harpunu a tou nabodávají kořist a vstřikují do ní jed. Harpuna dokáže proniknout i skrz lidskou kůži. Předek plže a tedy místo odkud vyjíždí harpuna je užší část ulity. Jed je zvláště u tropických druhů velmi silný a může usmrtit i člověka. Skládá se z neurotoxinu, způsobuje slabost, ztrátu koordinace a narušení zraku, sluchu a řeči. Někdy dojde k zástavě dýchání v důsledku  sekundární paralýzy dýchacích svalů. Méně obvyklé je zvracení, nicméně taky se může objevit. Opět není žádný protijed v současnosti proti jejich jedu. Jed homolic je příslibem do budoucna pro medicínu, dají se z něj izolovat nové lékařsky významné látky.

Ropušnicovití (Scorpaenidae) jsou velmi zajímavou čeledí ryb. Jsou to dravci charakterizovaní jedovými trny v ploutvích a na hřbetě. Mnoho druhů dokáže dokonale splynou s prostředím tak, že jen zkušené oko je dokáže odhalit od obyčejného kamene. Často se povalují na dně, na korálech a mezi kameny kde číhají na svou kořistz nikým nepovšimnutí. Živí se hlavně korýši, rybami, ale i hlavonožci. Výpad je velmi rychlý, pod 15 milisekund. Pokud jsou vyrušeni většinou jen napřímí své jedové ostny a zůstanou na místě. Zde hrozí velké nebezpečí když se člověk chce opřít, nevědomky se tak může nabodnout na ropušnici. Své místo opouštějí až v krajním případě. Většina druhů má na vnitřní straně prsních ploutví výrazné zbarvení (většinou do žluta, či oranžova), v případě ohrožení se snaží predátora zastrašit ukázáním výstražného zbarvení. V té chvíli i člověk rybu spatří a vyhne se tak možnému poranění. Přestože tyto jedovaté ryby vypadají zvláštně často jsou na lidském jídelníčku (je důležité správně připravit). Vyskytují se v tropických mořích, ale i ve Středozemí jsou velmi hojné.  Pomoc po poranění spočívá v tom, že se postižené místo dá do horké vody (45ºC) a nechá se tam po dobu minimálně 40 minut. Teplo zneutralizuje jed, který je bílkovinné povahy.
 Ropušnice jsou velmi nenápadné, naprosto dokonale splývají se svým okolím. Velikostně se pohybují od 10cm druhů do 40cm. Nehnutě leží na svém oblíbeném místě a čekají na kořist. K poranění ropušnicí dochází většinou šlápnutím nebo šáhnutím rukou  v domnění, že se jedná o kámen. Při soumraku a v ranních hodinách se často přesouvají blížeji ke břehu na písčitá dna pláží. Důležité je tedy koukat kudy chodíme. Jedové trny má v hřbetní ploutvi, na hlavně a částečně na prsních ploutvích. Prsní ploutve jsou u různých druhů zevnitř různě zbarvené (je to jeden z determinačních znaků). V místě poranění se často objeví otok, bolest trvá několik dní až týdnů. Dalšími příznaky mohou být změna tlaku krve, blouznění, mdloba, změna rytmu srdeční činnosti, nevolnost a zvracení, paralýza a dýchací problémy.

Perutýni jsou nejkrásnějšími z ropušnicovitých. Jsou v tropických mořích. Jejich tělo je nádherně a výrazně zbarveno. Jsou pruhovaně zbarvení, nejčastější barvy jsou bílá, červená a hnědá. Jejich prsní ploutve vypadají jako vějíře. Používají je k nahánění rybek, loví hlavně v noci. Perutýni se na rozdíl od ropušnic pohybují ve volné vodě. Jsou to teritoriální zvířata takže někdy mohou aktivně napadat vetřelce. V takovém případě ryba skloní hlavu a na rušitele napřímí své hřbetní ostny a vyrazí proti němu. Je dobré se perutýnům klidit z cesty, i když jsme mnohonásobně větší jak oni stejně nikdy neustoupí a mohlo by to skončit poraněním. Perutýni podle druhu dosahují různých rozměrů, malé druhy kolem 10cm a ty větší až 50cm. Jejich jed způsobuje nevolnost, problémy s dýcháním, paralýzu, křeče a kolaps, ve výjimečných případech i smrt. Bolest po vpichu trvá většinou několik týdnů, někdy dokonce i několik měsíců.
Odranci jsou nejnebezpečnější. Patří mezi nejjedovatější zvířata na světě. Jsou to ryby dosahující 40cm velikosti, leží na mořském dně často zahrabáni v písku tak, že jim koukají jen oči a tlama. Anglické označení ,,stonefish“ je více než příhodné. Ryba opravdu vypadaá jako porostlý kámen. Odrance od ropušnice poznáme snadno, odranec má tlamu ve tvrau obráceného U a navíc má ocas přitisknutý k tělu takže iluze oválného kamene je naprosto dokonalá. Jed je tak silný, že ve většině případů končí poranění smrtí. Svalová slabost a dočasná paralýza je následovaná šok a poté rychlou smrtí. Jed pronikne do těla během několika minut. Na jed odrance je již vynalezený protijed, ovšem musí se udržovat v chladu, na většině míst tak stejně není k dispozici. Jed je navíc tak rychlý, že protijed se musí podat co nejrychleji, většinou se to však stejně nestihne včas.

Mořští hadi jsou úžasná avšak bohužel také nebezpečná zvířata. Nejsou nijak agresivní, ale v případě ohrožení se mohou bránit kousnutím. Jejich jed dokáže usmrtit i člověka.  Žijí hlavně v tropických oblastech v Indopacifiku, někteří dokonce mohou žít částečně na souši (tyto druhy se považují za primitivnější, rod Laticauda). Většina je ale čistě adaptována na vodní způsob života. Jejich ocas je zploštělý a funguje jako pádlo. Mnoho z nich má navíc postranně zploštělé tělo což jim dává úhoří vzhled. Nemají žábry jako ryby a tak se musí nadechovat na hladině. Plíce je velmi velká a je téměř v celé délce těla, její velká část nejspíš zajišťuje pouze vztlak a ne výměnu plynů. Dokáží s potopit do hloubky až 100m na dobu 2 hodin. Mají relativně malé oči a mnoho z nich má dorzálně umístěné nozdry. Dokonce dokáží dýchat přes pokožku což je u plazů neobvyklé.  V součastnosti je popsáno asi 17 rodů a kolem 62 druhů. Dospělí hadi dorůstají kolem 120-150cm délky. Největší druh Hydrophis spiralis dosahuje dokonce až 3m!. Mořští hadi rodí živá mláďata kromě rodu Laticauda- ti kladou vejce na souši. Potravou jsou většinou ryby, někdy měkkýši a korýši. Mezi nejagresivnější druhy patří  Aipysurus laevis, Astrotia stokesii, Enhydrina schistosa a Hydrophis ornatus. Obecně jsou druhy, které používají jed pouze k obraně snadněji vyprovokovány ke kousnutí. Jsou aktivní během dne i noci, často se odpoledne vyhřívají na hladině a pokud jsou vyrušeni potopí se. Některé druhy mají velmi silný jed, Pelamis platurus je považován za hada s nejsilnějším jedem na světě. Bylo zaznamenáno jen několik postižených lidí.. Kousnutí je většinou bezbolestné a mnoho lidí si ani není poranění vědoma. Někdy můžou v ráně zůstat zuby. Častá je paralýza a rapidní selhání šlach, dále bolest hlavy, necitlivost jazyku, žíznivost, pocení a zvracení. Příznaky, které se mohou objevit po 30 minutách až několika hodinách po kousnutí jsou bolest těla, celková slabost a ztuhlost. Zatínání svalů je rovněž bolestivé a častý je výskyt křečí žvýkacích svalů (podobně jako tetanus). Postupná paralýza svalů zajišťující polykání a dýchání může končit smrtí. Po 3-8 hodinách se myoglobin začne objevovat v krvi jako důsledek selhávání svalstva. Může způsobit, že se moč zbarví do červené, hnědé nebo černé barvy a to eventuálně vede k akutnímu selhání ledvin. Po 6-12 hodinami se objevuje hyperkalemie (stav způsobený vysokým podílem draslíku v krvi) a to může vést k selhání srdce. Existuje protijed, ale pokrývá jen určité druhy hadů. Je podáván intravenózně.

Trnuchy (Dasyatidae) jsou rejnoci žijící na mořském dně. Na ocase mají trn napojený na jedovou žlázu. Jsou to velmi plachá zvířata. k poranění dochází když neopatrný člověk na rejnoka šlápne a ten v obraně bodne trn do nohy. Jed není sám o sobě nebezpečný, spíše jde mechanické poškození. Příznaky otravy se objevují vzácně- nevolnost, zvracení, křeče svalů, slinění, náhlé bezvědomí, pocení a srdeční arytmie. V případě velmi špatné kombinace místa poranění a jedu je možná smrt. Steve Irwin známý lovec krokodýlů zemřel 4. září 2006 poté co byl poraněn trnuchou. Poranění by nemělo vážné následky kdyby se ovšem bodec nedostal skrz hrudní koš. Došlo tak k rozsáhlému mechanickému poškození, jed měl jen malou vinu na jeho smrti.  Rejnok byl doslova obklíčen mnoha potápěči, takže se musel cítit velmi ohrožen.

Toxopneustes pileolus je velmi jedovatý druh ježovky (Echinoidea). Zranění od ježovek většinou nebývají vážná. Ostny se zabodnou do kůže, mají zpětné háčky a tak se v ní zachytí. Jde tedy o mechanické poškození. Pomocí je místo polívat octem dokud ostny nezměknou a pak je opatrně odstranit, ty které nejdou se mohou nechat vyhnít. Ovšem tato ježovka má velmi silný jed. Při kontaktu s ním může dojít k problémů s dýcháním a při neposkytnutí pomoci se postižený člověk může ve vodě utopit. Bodnutí je navíc velmi bolestivé. Ježovky jsou přes den většinou schované v dírách a za potravou vyrážejí za soumraku a v noci. Velký pozor by si proto měli dávat pozor potápěči při nočních ponorech, aby se omylem na ježovku nenabodli.

Čtverzubci (Tetradontidae) jsou velmi krásné tropické mořské ryby. Ve vodě od nich žádné nebezpečí nehrozí. Mají však jedovaté některé orgány a maso. Mnoho lidí zemřelo poté co je špatně připravené snědli. Maso se podává pod názvem fugu v Japonsku nebo bok-uh v Korei. Čtverzubci mají jed jako ochranu před predátory, kteří se do nich zakousnou. Ne všichni jsou jedovatí- např. Takifugu oblongus.  Tetrodoxin je u čtverzubců produkován speciálními bakterie, které se do nich dostávají skrz potravu. Tzn. že čtverzubci v zajetí nejsou jedovatí dokud nepřijdou do styku z bakterií. Je spočítáno, že jeden čtverzubec má v sobě jed na usmrcení 30 lidí. Otrava pochází ze špatně připraveného masa- chiri (polévka) a sashimi fugu (syrové maso). Chiri způsobuje častěji smrt zatímco sashimi fugu způsobuje pouze otravu. Příznaky jsou bolest hlavy a strnulost rtů (to je také důvod proč se jí). Dále závrať, umrtvení rtů a jazyka a zvracení. Zvyšuje se tlukot srdce, tlak krve a paralýza svalů. Postižený, který nezemře do 24 hodin většinou přežije. Časté je také bezvědomí po několik dní. Jed čtverzubců byl používán i Voodo šamany. Čtverzubec pakpao je hojně konzumován v Thajsku protože je levný. Avšak protože nikdo nevěnuje přípravě jeho masa dostatečnou pozornost jsou lidé pravidelně hospitalizováni nebo umírají na základě otravy. Fugu se v Japonsku konzumuje už po staletí, přestože historický původ je velmi nejasný. Kosti čtverzubců byly nalezeny v několika nalezištích až 2300 starých. Tokuqawa (1603-1868) zakázal konzumaci fugu v oblasti Edo, avšak poté co jeho moc začala slábnout se fugu stalo opět rozšířeným. Později byla konzumace opět zakázána (1867-1912). Během let se vyvinuly různé bezpečné způsoby přípravy čtverzubčího masa. Je to oblíbená pochoutka pro mnoho lidí na světě, dobrovolně se tak vystavují otravě a dokonce smrti. Cena se pohybuje kolem 50 amerických dolarů. Fugu je jediné jídlo, které je  oficiálně zakázáno Japonskému císaři pro jeho bezpečí.

Dinophyta (obrněnky) jsou převážně mořští bičíkovci, mnohé druhy jsou velmi toxické. Jsou součastí nanoplanktonu, velikost 5-20 µm. Toxiny jsou rozpustné ve vodě, v tucích, jsou cytolytické, hepatotoxické i neurotoxické. Akumulují se v měkkýších, korýších a rybách- potravním řetězcem se tak dostanou až na náš stůl. Způsobují tak otravu jídlem. Jed (PSPs) se dokonce nedá zničit teplem takže i po uvaření je stále aktivní. Při vysoké teplotě a příznivých podmínkách způsobují tzv. ,,red tide“. Moře se zbarví do červena a je plné těchto jednobuněčných organismů. Druh Ostreopis siamensis (nezpůsobuje ,,red tide“) produkuje velmi jedovatý palytoxin. Je to nejjedovatější známá nepeptidová látka. Dalším možným nebezpečím je jejich vdechování. Příznaky vdechování dinophyt je suchý kašel a astma. U zdravých lidí v dobře větraném prostředí příznaky rychle odezní.

Mořské houby (Porifera) jsou patrně nejstarší mnohobuněčným organismem. Žijí přisedle, jsou velmi rozmanité ve tvaru i barvě. Často slouží jako úkryty a potrava pro jiné organismy (např. mořští plži). Voda s potravou proudí dovnitř přes mnoho drobných ostií (otvorů) a ven jde velkým otvorem (oscule) Dokáže takhle přefiltrovat až 2 tuny vody za den. Jsou to naprosto bezbranná zvířata, proto není divu, že několik si vytvořilo obranu proti predátorům v podobě jedovatého slizu. Ten způsobuje poškození a záněty kůže. Jsou to Tedania ignis a Neofibularia nolitangere v západní Indii a Severní Americe, Microciona prolifera v severovýchodních vodách Spojených států a Neofibularia mordens, Neofibularia  irata v Austrálii. O doteku většinou nic není cítit, až za několik hodin či dní se objeví pálení, píchání nebo svědění. Umytí rukou ihned po doteku nemá žádný efekt. Pokud se sliz dostane do očí může způsobit vážné poškození a záněty.

,,Trnová koruna“ ( Acanthaster planci) devastuje korálové útesy. Tento predátor je schopen v případě přemnožení zničit několik kilometrů dlouhý útes. Na rozdíl od ostatních hvězdic má trnová koruna v trnech jed. Některé trny jsou tak silné, že dokáží proniknout skrz neopren. Jed způsobuje bolest, zarudnutí, krvácení, otoky a znecitlivění. Trny se musí ihned po bodnutí odstranit. Pomoci může opět jen vložení postiženého místa do horké vody.

Nebezpečí na nás číhá i jinde, mořské sasanky a koráli mohou také způsobit požahání. Poranění jsou většinou malého rozsahu. Nejlepší je postižené místo omývat slanou vodou, pálení po chvíli odezní. Výborné je také místo chladit. Pokud se o korál řízneme, hrozí vznik infekce. Existují však tzv. ohniví koráli, požahání od nich je velmi bolestivé. Na místě vznikne otok a bolest trvá několik týdnů. Nejlepší ochranou proti jakémukoliv poranění je tedy prevence – znát nebezpečné živočichy a zbytečně neriskovat své zdraví.

Martina Balzarová