Pavel Gros

Ing. Pavel Gross je nepřehlédnutelnou postavou nejen českého, ale i světového potápění, potažmo průzkumu vodních hlubin. Nebýt ponorky GEO, na jejíž konstrukci a provozu se významně podílel, nebyla by možná dodnes znovuobjevena legendární Latimérie. A nejde jenom o GEO… Pavel byl bohužel v ranném věku (rozuměj celoživotně) zaneprázdněn výzkumem natolik, že na rozkoš z pořizování fotografií pod hladinou u něho došlo až ve chvíli, kdy mnozí odcházejí na odpočinek. O to více a s větším entuziasmem se dnes noří se svým Nikonosem, s miniaturním bleskem a superširokoúhlým objektivem 12 mm, obojí od firmy Sea & Sea, na svých milovaných Filipínách, kde na ostrově Apo tráví veškeré volné chvíle. Ovšem, když právě nekonstruuje v domovském Švýcarsku a nebo na chalupě v jižních Čechách další skvělá podvodní zařízení. Pavel snad od chvíle, kdy jsem mu neuváženě přepustil výše jmenovaný objektiv, nenasadil na fotoaparát jiné sklo. Všechny jeho snímky tak mají neopakovatelnou atmosféru a jednoznačný rukopis – made in Gross.

Ing. Pavel Gross je nepřehlédnutelnou postavou nejen českého, ale i světového potápění, potažmo průzkumu vodních hlubin. Nebýt ponorky GEO, na jejíž konstrukci a provozu se významně podílel, nebyla by možná dodnes znovuobjevena legendární Latimérie. A nejde jenom o GEO… Pavel byl bohužel v ranném věku (rozuměj celoživotně) zaneprázdněn výzkumem natolik, že na rozkoš z pořizování fotografií pod hladinou u něho došlo až ve chvíli, kdy mnozí odcházejí na odpočinek. O to více a s větším entuziasmem se dnes noří se svým Nikonosem, s miniaturním bleskem a superširokoúhlým objektivem 12 mm, obojí od firmy Sea & Sea, na svých milovaných Filipínách, kde na ostrově Apo tráví veškeré volné chvíle. Ovšem, když právě nekonstruuje v domovském Švýcarsku a nebo na chalupě v jižních Čechách další skvělá podvodní zařízení. Pavel snad od chvíle, kdy jsem mu neuváženě přepustil výše jmenovaný objektiv, nenasadil na fotoaparát jiné sklo. Všechny jeho snímky tak mají neopakovatelnou atmosféru a jednoznačný rukopis – made in Gross.

 

 

 

S HOREČKOU VYNÁLEZCE
Pavla Grosse se ptal Václav Kříž
Vyfotografoval Václav Kříž, archív Pavla Grosse

Osobně neznám mnoho lidí, kteří si už v mládí vysloužili tolik přezdívek, jako Pavel Gross. Matto, Matyáš, Ježíšek… Každá z nich má svojí historii a na některé slyší dodnes. V poslední době k nim přibyla další - Mr. Rebreather.

Jako malý kluk hltal Julese Verna a hlavně jeho kapitána Nema, který se svou ponorkou Nautilus proplul Dvacet tisíc mil pod mořem. Jako desetiletý vyráběl modely ponorek a o pár let později namaloval svůj první projekt. „Naivní ideu ponorky, kterou si můžeš vzít pod paží sebou – kokon pro ležícího muže, s plexisklovou koulí vpředu,“ vzpomíná Pavel. Psala se padesátá léta a svět obdivoval Silent World kapitána Cousteaua a batyskaf Augusta Piccarda. Tenkrát ani v nejsmělejších snech netušil, jak si s ním osud pohraje a že se jednou bude potápět v ponorce se synem dobyvatele mořských hlubin, s Jacquesem Piccardem.

 Kdo chce stavět ponorky, musí se zajímat i o potápění, dýchání pod vodou a vůbec o všechno, co má cokoliv společného s pobytem člověka pod hladinou. Jak to bylo s tebou?

Na důkaz svého pevného odhodlání proniknout pod vodní hladinu jsem uzmul ve dvanácti letech otci válečnou plynovou masku, ucpal otvor sloužící k nasazení filtru a podnikl tak první pokus o průnik do světa ticha. Vypadalo to jednoduše, ale byl to manévr na výsost složitý - při zanoření se nadechnout, otvor ucpat zátkou, ponořit se a po vynoření otvor opět rychle odšpuntovat a lapnout po vzduchu. Hezky se to povídá, nešlo to ale po každé tak hladce. Na rybníku Svět jsem tím k smrti vyděsil jednu velebně plovoucí postarší dámu. Vynořil jsem se těsně vedle ní a zoufale se snažil zařízení odzátkovat. Málem jí ze mě kleplo.

 Jak tvoje pokusy pokračovaly?

Asi v osmnácti letech jsem si sám začal stavět svůj první rebreather, tenkrát se tomu říkalo „kyslíkáč“. Nikdy jsem opravdový dýchací přístroj neviděl, jenom jsem se náhodou dostal k příručce pro důlní záchranáře, kde byl jeden záchranný přístroj vyobrazen. A taky jsem jednou viděl na fotografii v časopise jakéhosi podvodního supermana jménem Hans Hass s jeho pěknou manželkou. Na obrázku bylo dobře vidět, jak mají vpředu umístěnou malou kyslíkovou láhev, kolem krku jakýsi ornát a vzadu na něm pohlcovač kysličníku uhličitého. Tak jsem si z toho vzal mustr. V padesátých letech, v čase tvrdého socialismu, nikde žádné informace nebyly. I masky jsme si s kamarády zpočátku vyráběli z gumových kyblíčků, šnorchly ze spartakiádních obručí a tak těch několik potápěčů u nás bylo na úrovni průkopníků na „západě“ na konci třicátých let. Často jsme tak objevovali věci už dávno objevené.

Na vysoké škole jsem pak už získal nejen vědomostní, ale i výrobní zázemí a tak jsem se začal zabývat potápěním velmi intenzivně. V hlavě jsem pořád nosil ideu té malé, jednomístné ponorky a taky mě začalo zajímat fotografování pod vodou a tím pádem i možnosti přenesení suchého fotoaparátu do mokrého prostředí bez úhony a pokud možno i s nějakým obrázkovým efektem. První obal jsem zkonstruoval na aparát Contax. Byl z urny. Z takové, co se v ní uchovává popel nebožtíka. Svými rozměry naprosto odpovídala mému záměru. Zlí jazykové tenkrát tvrdili, že jsem z ní někoho vysypal, ale nebyla to pravda, dostal jsem ji panenskou od člověka, který tyto schránky vyráběl.

Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme se scházeli jako nomádi na svých posvátných, často tajných místech, převážně u zatopených lomů, zkoušeli své bláznivé potápěčské konstrukce, pili natronové vápno z pohlcovačů kysličníku uhličitého a sem tam se i topili. Ale taky jsme se zdokonalovali. Brzy jsme už zhruba věděli, co se má a co ne, na co si dát pozor a co naopak vede kupředu a posunuje nás dál. Byly to doby plné romantiky, dobrodružství a kamarádství, které teď postrádám. O náznak popisu atmosféry té doby jsem se pokusil v úvodní části mojí knihy Klub bezdechých, kterou jsem asi před čtyřmi lety napsal. K jejímu napsání mně dovedla téměř mučivá potřeba vypovídat se ze svých zážitků a zároveň potřeba jakési fabulace a přechodu do žánru sci-fi.

 Řekni mi - ponorky a fotoaparáty byly to jediné, na čem si tehdy pracoval?

Na strojní fakultě mě po léta podezřívali, že bych rád tuto instituci nenápadně přeměnill na oceánografický institut. Tak úplná nepravda to nebyla.

Byl jsem vděčen několika profesorům, kteří mně fandili a umožnili mně přístup do školních dílen. Ve třetím ročníku mě zachvátila vynálezecká horečka, která se u mě objevuje v téměř pravidelných intervalech a má podobný průběh jako žlutá zimnice, někdy i s trvalými následky. Tenkrát jsem vymyslel způsob, jak zrušit tlak vody na potápěčském pracovišti u naftových vrtů. Po dlouhém přemýšlení nad fyzikálními zákony a počítání na několika stranách čtverečkovaného sešitu jsem vypotil systém, který jsem přihlásil k patentování.

Patent mně byl udělen, ale z lásky k vlasti jsem ho musel zdarma věnovat na oltář socialismu. Výhoda - nic jsem nemusel platit. Nevýhoda - nic jsem z toho neměl. Komise, která rozhodovala, jestli stát patent přihlásí v zahraničí rozhodla, že je to zbytečné, že je to jaksi k ničemu, protože ve Vltavě není dost vody. Bylo to vymyšlené pro hloubku několika set metrů. Nicméně, patent se dostal do světa a tam ležel v patentních knihovnách asi patnáct let. Mezitím se stala spousta událostí, v jejichž důsledku jsem já, spolu s manželkou Líbou, emigroval do Švýcarska. A tam mně jednou přinesl kamarád článek z časopisu Technische Rundschau se slovy, že tohle by mě mohlo zajímat. A já koukal a nestačil se divit. Firma Vickers tam v projektu za více než dvě miliardy dolarů přenesla do praxe projekt, jehož náčrtky leží dodnes v mém čtverečkovaném sešitu a které detailně odpovídaly mnou navrženým technologiím. Obrázky naprosto přesně pasovaly do stránek mého patentního spisu. Bylo mi jasné, že mé veškeré nároky na patent jsou v tahu a tak jsme já i republika přišli o „pár piv“. I když…jisté potěšení mi zůstalo. Člověku se často nestane, aby byla jeho idea někým dotažena až do konce.

 Ještě jedna z tvých posledních akcí na „rodné hroudě“ se zapsala výrazně do povědomí. Byl to projekt Xenie - pokus bydlet delší čas pod hladinou. Je to tak?

Asi máš pravdu, projekt podmořského stanu Xenie, realizovaný v roce 1965, byl zřejmě tou nejznámější aktivitou, pod kterou jsem byl v tehdejším Československu podepsán. Pamětníci mohou potvrdit, že byly tenkrát jenom tři státy na světě, které se seriózně zabývaly pokusy, souvisejícími s trvalým pobytem člověka pod hladinou. Francie, kde commandant Cousteau rozjížděl svůj projekt Précontinent, pak Američané se SEALABem, a my, tehdejší Československá socialistická republika, ministáteček daleko od moře. Nikdo jiný v té době nic takového nepodnikal. Samozřejmě, že moje pokusy měly rozpočet, hodný naší velikosti a tehdejších poměrů. Dělali jsme to ale s nadšením a měli jsme výsledky.

 Co následovalo pak?

Když se poněkud uvolnila politická situace, tak jsem v roce 1966 navštívil Švýcarsko, kde jsem se shodou okolností seznámil s mladým Jacquesem Piccardem. Strávil jsem celý den v jeho laboratoři v Lausanne a znovu jsem si nastartoval svoje nadšení pro ponorky.

Jak už jsem řekl, v roce 1968 jsem odešel žít do Švýcarska natrvalo. Začátky byly těžké a tak jsem se musel živit jinak. Mé podmořské fantazie šly stranou. Pracoval jsem pro švýcarský jaderný výzkum jako konstruktér. Žádné atomové bomby, dělali jsme v té době fyzikální experimenty s urychlovačem. Stálo to pár set milionů franků a několik let práce. Jó, i takhle se člověk dokáže vyblbnout. Pořád musí mít v zásobě nějaké ideje. A leccos se taky při tom naučí.

Přirozeně, že to taky ovlivnilo moje potápěčské ambice. A tak, když jsem se otřepal, začal jsem vyvíjet kryogenický potápěčský přístroj na kapalné plyny. Byl to rebreather do hloubek pod sto metrů. Na něčem podobném začali v té době kutit i v USA. Princip byl jednoduchý. Tekutý kyslík se vypařoval v konstantní teplotě kapalného dusíku. Výsledkem byl konstantní parciální tlak kyslíku v inertním plynu. Bez elektroniky a bez senzorů. Jenomže technika byla náramně náročná na výrobu. Dewardovy láhve, přestupníky tepla, vymrazování kysličníku uhličitého. Díky těmto překážkám nakonec zvítězily rebreathery elektronické, takové, jaké je možné dnes koupit.

Taky jsem se vrhnul na menší věci, spolupracoval jsem třeba při vývoji prvního, tehdy ještě analogového, neelektrického dekompresmetru, nechal jsem si patentovat jednoduchý komunikačního podvodní komunikátor Walkie Talkie a ještě jiné blbinky, z nichž některé dodnes leží nezrealizovány u mě doma v šupleti.

 A co ponorky? Tvoje jméno bylo na dlouhou dobu spojováno se světoznámou ponorkou GEO, se kterou byly mimo jiné objeveny i latimérie, přežívající rybí relikty z dávnověku…

Všechno to začalo v roce 1975, když jsem potkal Jardu Kohouta. Tenhle Čech se právě vrátil do Evropy z Austrálie, kde se několik let potápěl a podobně jako já byl naočkován ponorkovým virem. Slovo dalo slovo a tak jsme se společně vrhli na jejich projektování. Výsledkem našeho snažení byla řada ponorkových typů, od pracovních až po vědecké. Někdy jsme zůstali jen u projektu na papíře, některé jsme však, většinou ve velkém stresu a v příšerných výrobních podmínkách, zrealizovali a uvedli do života. Asi nejslavnější z nich byla GEO, protože s její pomocí byly nafilmovány na Komorských ostrovech první živé latimérie. Při tomhle podnikání došlo samozřejmě ke spoustě příhod. I když jsme většinou padali samou prací doslova na držku.

Ale někdy to byly krásné ponory, třeba při dvouměsíčním testování GEA v izraelském Eilatu v Rudém moři. To jsme objevovali jiný svět. Jindy to zase byly nerváky, jako třeba, když jsme na Bodamském jezeře dělali praktické zkoušky tělesa. To nebyla žádná sranda. I finančně. Tam když se chceš takhle bavit, tak musíš platit. První spuštění stálo tři tisíce marek. Jen za pronájem lodi s jeřábem. A byly to vyhozené peníze, protože v tom nejlepším přišel „föhn“, nepříjemný vítr z hor, který zvedl třímetrové vlny a bylo po srandě. Při druhém pokusu - zase tři tisíce marek, jsme spustili ponorku do sedmdesáti metrů a hned jí vytáhli, abychom zkontrolovali, jestli nemá nějakou netěsnost. Děláme to tak vždycky, dříve, než jí spustíme hlouběji. V tomto případě do uvažovaných dvou set dvaceti metrů. Když jsme jí vytáhli, byly v ní dobré dva kýble vody.

Co teď? Znáš to, jak to chodí u pouzdra s foťákem. Je to plné O-kroužků, teče dovnitř, ale kterej je ten špatnej? Je to dilema. Tady však bylo jedno východisko, vlézt si dovnitř, nechat se spustit a koukat, kde to začne stříkat. A to jsme taky udělali. Vzali jsme si pro jistotu dýchací přístroje a nechali se v té tmě spustit do hloubky. Mrtvolné ticho, jen ten sud se s námi nořil hloub a hloub. Napjaté očekávání, kdy to někde rupne a ozve se známé „psssssss“, až někde povolí těsnění. Stalo se to zase v těch sedmdesáti metrech. Zařvali jsme do telefonu a hned nás začali vytahovat. No samozřejmě, byl to špatnej O-kroužek v průchodce. A takhle bych mohl vyprávět pořád, bylo toho spousta…

 Ale jinak všechno klapalo, ne? Měli jste zákazníky, uměli jste to…

Klapalo, klapalo… Jak se to vezme. Naší jednomístnou ponorku, kterou jsme léta vyvíjeli pod názvem Europe a která v sobě měla pět světových patentů, které jsme ale bohužel z finančních důvodů nemohli přihlásit, nám ukradli. Ne ponorku jako takovou, ale „opálili“ jí do posledního šroubku. To jsme jí tenkrát, čerstvě hotovou, „zalítávali“ na španělské universitě v Palma di Mallorca. Zrovna jsem uvnitř něco montoval, když ke mně přišel jeden asistent, zaklepal mi na rameno a ukázal nějaký článek s fotkou právě téhle ponorky. Usmál jsem se a pomyslel si něco o zdržování lidí od práce. On ale řekl: „To není vaše ponorka!“ Vyletěl jsem jako blesk a vrhl se na článek. Byl to materiál o příspěvku skupiny italských vědců, vedených ing. Brescianim. Jejich „světová převratná novinka“ tu byla prezentována jako jedno z hlavních témat právě probíhajícího světového oceánografického kongresu, právě tady, na Mallorce. Vzali jsme auto a hned tam jeli. Ale už bylo pozdě, přednáška o naší ponorce skončila. Jeden z našich spolupracovníků se však nabídl uvést příští den příspěvek o naší skutečné ponorce a dostat tak věci na pravou míru. To byla ostuda! Vědci byli vystrašení, protože měli obavy, že je budeme žalovat. Kdyby byli věděli, jaká jsme chudá firma a že se nám mohou smát… Vzali jsme je na prohlídku naší ponorky. Lezli po zemi, všechno prohlíželi do posledního šroubku a pak mohli jen konstatovat “Stejná, jako naše.“ Jak se to stalo? Jednoduše. Pan Brescani byl po dobu asi tří let technikem a pilotem jedné z našich minulých ponorek, kterou jsme postavili pro jednoho excentrického milionáře. Měl tak dost času všechno okopírovat.

Ale abych se vrátil na začátek, měli jsme všelijaké nápady. Třeba jsme se chystali stavět ponorku pro jednoho muže, podobnou té, na jakou jsem si myslel už před lety ve svých klukovských fantaziích. Tahle měla vypadat jako delfín a měla být snadno a rychle přeměnitelná z pracovní na vojenskou a podobně. Takový ponorkový univerzál. Měly se z ní vysouvat umělé ruce a hlavně, měla být ovládána hlasovým modulem. Když náš začínající projekt vešel částečně ve známost, tak se k nám začali vtírat podivní lidé. Chtěli čtyřicet kousků, jeden kolem milionu dolarů. Silně to zavánělo terorismem. Tak jsme z toho rychle vycouvali. Bože, ještě, že to nevyšlo! Dočetli jsme se pak v novinách, že právě jednoho z těch „tajemných“ mužů v Německu zavřeli za nějaké průsery s kontejnerovou lodí naplněnou jedy. Stačilo málo a vezli jsme se v něčem podobném.

 Čím se zabýváš teď? S ponorkami jsi už skončil, ale už před časem jsem od tebe slyšel, že se zase vracíš ke svým oblíbeným k rebreatherům.

Jak už jsem říkal, čas od času mě přepadá ta moje vynálezecká žlutá zimnice. To pak bádám a bádám, všechno jde stranou a hlavu mám plnou nápadů, z nichž každý sto padesátý je realizovatelný. Házím si je na papír a ze zkušenosti vím, že je dobré, nechat je pak chvíli odležet. Znáš, to, něco tě napadne a seš tím nadšenej a sám k sobě slepě nekritickej. A v takové chvíli bych možná dokázal ve svatém nadšení odstartovat několikaletý vývoj, který by nakonec mohl skončit ve slepé uličce. Na to, abych předem provedl analýzu, na to nemám možnosti, to dělají celé výzkumné ústavy. A tak to nechávám pár měsíců ležet. Mezitím se třeba zeptám několika lidí a oni mně řeknou svůj názor, a tak podobně.

A právě tak to je i s tím rebreatherem. Ta idea nového „kyslíkáče“ mně drží už několik let. Už jsem se uklidnil, odzkoušel dva prototypy - ten poslední nedávno na Elbě - a celý projekt se chýlí ke zdárnému konci. Já spolupracuji ve Švýcarsku s Andy Obermayerem, elektronikem, který není potápěčem, ale je velkým odborníkem a zaníceným konstruktérem elektronických částí mého přístroje. Mám už tedy (snad) konečnou verzi, která se mně líbí a s ní ponesu svou kůži na trh. Doslova. Je to něco jako absolutní stavebnice, kde můžeš v podstatě všechno přestavět a vystavět podle svých schopností, jak budeš růst jako potápěč.

V této souvislosti mám takovou ideu o možnosti nosit si sebou po světě jen základní, osobní díly, jako senzory, dýchací vaky, computer. To si pěkně hodíš do kufru a vezeš sebou třeba na Maledivy a tam si k tomu půjčíš ten zbytek, nádrže s plyny, pohlcovač a podobně. V dnešní době, kdy se světem děsivou rychlostí šíří tuberkulóza je to životně důležité, mít něco takového. O hygieně na bázích při půjčování rebreatherů si nedělám iluze. Když ti tvůj předchůdce do prostoru bohatého na kyslík nadýchá bacily, tak se v tom prostředí začnou neuvěřitelně rychle množit a máš vystaráno. To je přímo jejich líheň. A ještě jednu výhodu by měl mít ten můj vynález, možnost nasazovat lahve větších obsahů, což je výhodné třeba pro jeskyňáře.

 Ale ten rebreather vymýšlíš nějak příliš dlouho, mluvili jsme o něm asi před dvěma lety…

Je fakt, že s tím neběhám jako s keserem, protože se hlavně snažím v poslední době najít výrobce. Když s tím půjdu do světa tak musím vyložit trumfy na stůl. Chci mít v prvé řadě jistotu, že patentovatelné věci zůstanou mým vlastnictvím.

 No, nechme už rebreathery na pokoji. Slyšel jsem, že jsi byl v poslední době na pěkném výletě.

Na doporučení jednoho mého švýcarského potápěčského kamaráda jsme se vydali s manželkou na Filipíny, kde jsme nedaleko ostrova Apo bydleli téměř čtvrt roku na malém ostrůvku uprostřed domorodé rybářské vesnice. Měl jsem tak možnost se po letech zase vrátit ke kořenům potápění. Nechal jsem si vyrobit  brejličky (jediný „specialista“ na ostrově je pro mě vyškrabával z mahagonu zakulaceným nožem celý den) a jednu dřevěnou ploutev, dvě nepoužívají, a společně s rybáři jsem se vydával na moře a fotografoval je při jejich každodenním boji o živobytí.Bylo to úžasné! Oprostil jsem se od všech zbytečností, i v hlavě. Ale ani tady jsem se po čase neudržel a vnesl do jejichpotápění „převratnou novinku“, ventilaci brýlí pomocí hadičky, zastrčené v ústech…

 Velkoobchodní i maloobchodní prodej - pište na náš mail .....ivana.stastna@potapeniproradost.cz

Prodáváme i servisujeme vše co se týká světel a automatik.

Oblíbené odkazy