Ahojky, jmenuji se Martina a nedávno jsem se stala studentkou biologie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Pomalu ale jistě se začínám přibližovat svému snu a to je věnovat se mořské biologii a ochraně přírody. Kromě tohoto mne baví i cestování, potápění a fotografování :o)

Potápění jsem se začala věnovat ve svých dvanácti letech, kurs jsem absolvovala na Kypru pod vedením anglického instruktora, který mi ukázal pozoruhodný svět pod mořskou hladinou (1999). V průběhu let se potápění změnilo z koníčka i na životní cíl. V potápění existuje několik kvalifikačních stupňů a specializací, které vedou až k profesionální úrovni. Jelikož jsem nedávno oslavila 18 let, mohla jsem složit zkoušku "PADI Divemaster", což je první profesionální stupeň. Jako rekreační potápěč mám nejvyšší kvalifikační stupeň „Master scuba Diver“. Abyste ho získali musíte prokázat vysoké potápěčské znalosti a dovednosti, absolvovat kurz první pomoci a kurz Rescue diver (potápěč záchranář). Jsem specialista na potápění v suchém obleku, na hloubkové, vrakové, noční potápění a hlavně na natáčení a fotografování pod vodou. Často posílám své fotky a články do časopisů, abych se tak podělila o své zážitky, které mi potápění přináší. Mezi potápěči jsem poznala mnoho zajímavých lidí a mám mezi nimi hodně přátel nejen u nás, ale i ve světě.

 Fotit jsem začala v roce 2001. První snímky vznikaly na Sardinii, převážně fotografie langust, nahožábrých plžů a tajemných jeskyní. Když jsem poprvé navštívila Rudé moře nemohla jsem uvěřit všem těm barvám, živočichům a průzračné vodě. První velký živočich jakého jsem potkala byla želva, nikdy nezapomenu na to jak se vynořila z tmavomodré vody a proplula pár desítek centimetrů ode mě. Byl to úžasný pocit, jako vždy když vidím něco nového nebo vzácného. Teprve letos, tedy po pěti letech potápění, jsem poprvé potkala pod vodou žraloky a delfíny. Je neskutečné být tváří v tvář pod vodou pánovi mořských hlubin, srdce bije jako splašené a až když je žralok skoro pryč, člověk si vzpomene, že má ,,foťák“ a měl by fotit. Stihla jsem tak udělat pouze dva snímky. Většina mých nejzajímavějších fotek vzniká kolikrát úplnou náhodou, ryba, světlo, potápěč… vše je na správném místě a pak stačí jen zmáčknout a fotka je na světě. Ne vždy se fotka povede, proto vždycky doufám, aby z těch ,,dvaceti fotek“ byla dobrá alespoň jedna. Často se mi zdá, že mi můj fotografovaný objekt dělá naschvály: je úplně perfektně, chystám se zmáčknout a… ryba se otočí, zavře tlamu (hlavně, že ji má předtím celou dobu otevřenou), nebo zkrátka pláchne. Někteří živočichové jako želvy, pyskouni, siby (příbuzný manty), velcí rejnoci kolem vás proplují celkem značnou rychlostí a pokud chcete pořídit obstojnou fotku musíte být rychlí a přesní. 

Zpočátku jsem fotila proto, abych po ponoru vyhledala a identifikovala živočichy, které jsem pod vodou potkala. Postupem času jsem tomu začala víc a víc propadat a dnes už si ponor bez focení nedokážu představit. Pořád se snažím o tu nejlepší fotku, vymýšlím nové pohledy, kompozice…Je to zábava a zároveň i umění. Opravdu dobrý fotograf musí nejen dobře znát a ovládat svůj aparát, ale mít i cit pro jedinečnost okamžiku. Zachytit něco, co se už nikdy nebude opakovat, co se ještě nikomu nepodařilo a vyfotit něco odlišně. Stejný živočich působí na každé fotce jinak, jednou je cítit nebezpečí, nervozita, jindy porozumění, radost kontaktu s člověkem… To se nedá naplánovat, musí se to neustále zkoušet a snažit se porozumět chování živočichů,které fotíme.

Nejraději fotím zvířata, poslední dobou to jsou hlavně perutýni. Je velmi těžké je vyfotit, protože se k vám neustále točí zády. Navíc si musíte dávat velký pozor, mají totiž jedové ostny. Ale někdy se přeci jen podaří výborná fotka, zvlášť když narazíte na velmi předvádivého perutýna. Ráda také fotím makro, jde o techniku fotografování malých živočichů nebo jejich detailů. Nejraději takhle fotím hlaváče nebo slizouny, kteří žijí v symbióze s krevetami. Často tak ležím na písčitém dně téměř celý ponor, abych je vyfotila spolu, jediný nepatrný pohyb a slizoun i kreveta zmizí ve své díře.

Někdy se setkávám s poraněnými živočichy. Většinou jde o murény a velké ryby, kteří uvíznou v síti nebo na háčku. Mnohdy stěží uniknou a následky setkání s člověkem si nosí až do konce života: poraněné ploutve, rybářské háky zabodnuté do těla… Někteří přežijí pouze několik dní, jiní třeba i několik let, záleží na druhu poranění. Je to opravdu smutný pohled, na druhou stranu ta vůle dál žít i přes handicap je obdivuhodná.Člověk si tak uvědomí jak vše kolem sebe ničí a že by měl přírodu kolem sebe chránit.